Základní podmínkou existence těžby na Slavkovsku bylo dostatečné množství přírodních toků jako pohonné energie pro vodní kola důlních čerpadel, drtících stoup, rudních mlýnů i hutních měchů. V první exploatační fázi ve 13. a 14. století ještě postačil průtok vod Slavkovského a do něj se vlévajícího Seifertsgrünského potoka. Jakmile se báňské práce rozrostly a tyto přírodní vodní toky byly rozváděny do četných náhonů, začal se jevit častý nedostatek vody, zvláště v suchých letních údobích; nemenší problémy nastaly v zimních měsících, kdy oba potoky zamrzaly a práce na stoupách musely být načas přerušovány. Bylo proto třeba oba přírodní toky posílit svody ze vzdálenějších míst, zejména z oblasti rašelinišť a horských říček v okolí vrchu Kladské a z náhorních bažin mezi Kynžvartem a Prameny.
První z umělých vodních kanálů, které později proslavily významem i délkou oblast Slavkovského lesa v celé střední Evropě, informované jejich obdivovatelem C. Bruschiem, byl soudě podle kupní listiny na louku při říčce Rotě z r. 1408 zřízen již někdy koncem 14. století. Byl nepochybně veden z této bystřiny pramenící pod vrchem Králův kámen a snad probíhal po vrstevnicích kolem Pramenů východním směrem až ke Krásnu. Lze tak hypoteticky usoudit z faktu, že výměry zmíněné louky se kromě hazmburských úředníků účastnili i dva konšelé z Krásna. Zda však skutečně přiváděl vodu až do slavkovského údolí, či zda sloužil jen báňským účelům, zejména rýžování v okolí Pramenů, bohužel nelze z pramene vyčíst. Poskytuje však jinou zajímavou podrobnost, že totiž byl, stejně jako jiné příkopy v této oblasti již vyztužen kmeny, což by nasvědčovalo jeho trvalejší význam. Pravděpodobnost domněnky, že mohlo již jít o příkop vedený až ke Krásnu, se vynoří i z pozdějšího pramene. Dne 10. 5. 1499 byla totiž ujednána nová smlouva mezi slavkovskými těžaři s novou pozemkovou vrchností panem Pluhem z Rabenštejna o užívání dalšího nového vodního příkopu. Kontext listiny bezpečně potvrzuje již existenci staršího vodního příkopu z říčky Roty až do Slavkovského údolí, na nějž byl právě touto smlouvou napojen další příkop, přesněji odbočka z něj směrem z Seifertsgrünu, tedy do terénů ležících těsně nad Horním Slavkovem. Odbočení bylo pak nepochybně provedeno v úseku tzv. Teilhäusel (ve starších mapách též Grabenhäusel), dnes zvaného Na Dílcích, necelý 1 km jižním směrem od Krásna, kde byla zřejmě postavena stavidla, jimi se voda — jak uvidíme dále — podle přesného plánu přidělovala. Tím je tedy přívod vody do této oblasti z rašelinišť na Kynžvartsku bezpečně prokázán již pro 15. století a není třeba pochybovat, že trasa staršího příkopu (ať už byl zřízen na konci 14. či během 15. století) byla nejen přiváděna ze stejných míst, ale že byla v podstatě po vrstevnicích vedena stejným směrem jako pozdější hlavní vodní příkop zvaný Dlouhá stoka. To znamená, že odbočoval kdesi nad Prameny z říčky Roty, severním směrem obtékal hornickou osadu Prameny a pak pokračoval východním směrem k Nové Vsi a ke Krásnu, kde posiloval Slavkovský potok. Ze Slavkovského potoka byly pak hloubeny četné náhony k rudním mlýnům, k hutím, později i k důlním čerpadlům v Krásně, Horním Slavkově i v Seifertsgrünu. Záhy se však ukázalo, že přívod vody nestačí rychlému růstu báňských provozů a tak ani nařízení horního řádu z r. 1509 o přísném šetření s vodou nemohlo mít valného účinku. Bylo třeba další posilující zdroj. Byl nalezen v potoku zvaném Mebmet či Ebmet, který byl r. 1514 použit k napájení dalšího vodního příkopu, jenž po něm převzal pojmenování (dnes je zván Puškařovskou strouhou, též Rovinským příkopem). Příkop byl ve svém horním toku posilován tzv. Mückenberským potokem (dnes Komáří potok) pramenícím na svazích Komářího vrchu a Stöckelbachem (dnes bezejmenné) s rezervoáry vody v několika rybnících v horním toku to byl Mückenberský rybník (dnes Komáří rybník) a nedaleký Nový rybník, v dolním toku pod Krásnem velký rybník Ebmet. Nedaleko před vústěním příkopu do Slavkovského potoka (asi 500 m před křižovatkou silnice Krásno - Háje) byl příkop ještě někdy v první polovině 16. století rozšířen v podlouhlý rybník srpovitého tvaru, nazvaný Sackgraben. V tomto Ebmetském příkopu přibyl tedy ze severozápadních terénů další vydatný tok, který byl později ještě dále rozšířen v samostatný systém. Jeho celková trasa měla délku přes 6 km.
Báňské práce se však rozrůstaly mnohem rychlejším tempem a
po zahájení aktivní exploatace Hubského pně na přelomu 10. a 20. let 16.
století bylo opět nutné hledat další zdroje vody jako pohonnou energii. Roku
1523 proto Jan Pluh smlouvu s tepelským klášterem na užívání přepadových vod z
rybníků a bažin na klášterním majetku - tj. nepochybně v oblasti kynžvartských
lesů kolem vrchu Kladská - na napájení vodních příkopů. Zdá
se, že především byly použity vody tzv. Kladského
rybníku (zvaného též Kynžvartský či
Nový rybník) u Kladské,
rozkládajícího se
na náhorní planince v n. v. 813,8 m a několika
menších rybníčků v jeho
blízkosti, a svedeny k posílení starého
příkopu, přivádějícího vody ke
Krásnu,
Hornímu Slavkovu a Seifertsgrünu. Přitom nepochybně byla provedena řada úprav na jeho trase,
avšak ani tyto posilující práce nestačily. Příčinou bylo nejspíše především
zavedení tzv. mokrého procesu drcení
rud na stoupách, při němž se sice podstatně snížily ztráty na rudní mědi, ale značně
stoupla spotřeba vody.
A tak r. 1530 byla slavkovským důlním měřičem Rossmeislem vyměřena trasa nového příkopu, který byl nazván Flossgraben (v překladu příkop pro plavení dřeva), dnes zvaný Dlouhá stoka a v jarních měsících r. 1531 byly zahájeny výkopové práce. Účel Dlouhé stoky byl dvojí: nejen zesílit přívod vody do Slavkovského údolí, ale současně být i přepravní tepnou pro dopravu dřeva z kynžvartských lesů, což po vyčerpání porostů v širokém okolí Krásna a Horního Slavkova bylo již nezbytnou nutností jak pro dřevící práce, tak i pro dobývání ohňovou metodou, nemenší množství dřeva bylo potřeba i pro pražení a tavbu cínových rud. Práce trvaly plných 6 let a tak nový příkop byl dokončen r. 1536. Bylo to mohutné vodní dílo v délce 10 871 láter (asi 21,2 km) jen ke stavidlům Na Dílcích, s celkovou trasou přes 24 km. Jemu se v českých zemích mohl vyrovnat jen pozdější Blatenský příkop z r. 1540 v délce 20 km vedený z Černého potoka pod Božím Darem do cínového revíru Horní Blatná a tzv. Nový příkop v Altenbergu z let 1550-53, který byl součástí sítě kanálů v celkové délce kolem 30 km.
Dlouhá stoka, která v podstatě probíhala zřejmě značně shodně se směrem staršího příkopu, odbočovala z říčky Roty a současně přejímala i přebytečné vody odtékající z výpusti hráze Kladského rybníka. Směřovala po vrstevnicích vytrvale východním směrem až k Dílcům (Teilhäusel), kde se rozdvojovala. Jedna vodní větev ubíhala mírným spádem k Seifertsgrünu (tedy shodně jako příkop z r. 1499), druhá větev pokračovala ke Krásnu, částečně posilujíc vody Slavkovského potoka, částečně byla vedena do 5 báňských rybníků a odtud rozmisťována dále k důlním a hutním provozům. Jeden z nich jsme již jmenovali, byl to rybník Ebmet. Ostatní rezervoáry tvořily pod Krásnem dva Heinzovy rybníky (Horní a Dolní, později zvané Kasnapteiche) a dva rybníky nad Seifertsgrünem, tzv. Starý rybník a Dlouhý rybník. Podstatnou část tohoto promyšleného vodního systému z počátku 16. století lze ještě dnes v terénu zjistit, především v jeho horním povodí. V okolí Krásna a Horního Slavkova ovšem trasa původně probíhající v obdivuhodně přímém směru, nezbytném při plavení kmenů, byla již postupně upravena pro jiné účely nebo zanikla. Šířka tohoto příkopu, který byl pro dopravu lesního dřeva nepochybně po stranách obložen kmeny, v úsecích procházejících Krásnem a Horním Slavkovem vyzděny, musela být — soudě podle dochované horní části trasy pod Kladským rybníkem — široká až 2 m a místy podle potřeby snad i více. Tok vody v ní byl poměrně rychlý, jak to vyžadovaly dopravní podmínky. Jestliže počátek Dlouhé stoky byl v n. v. asi 800 m, Krásno 695 m a Horní Slavkov 587 m, pak výškový rozdíl Dlouhé stoky mezi jejím horním tokem a Horním Slavkovem činí zhruba na 24 km trasy přes 200 m, tj. v průměru 0,83 m na 100 m. Ve skutečnosti bylo ovšem klesání menší, protože za hlavní část trasy Dlouhé stoky nutno považovat 21,2 km dlouhý úsek Kladský rybník — Na Dílce s n. v. 725 m, na němž celkový rozdíl výšky je jen 75 m, tj. zhruba 0,35 m na 100 m. Při zamyšlení nad těmito údaji se nelze ubránit obdivu. Za zmínku stojí i jiná okolnost, protože Dlouhá stoka přetínala řadu místních komunikací, bylo na ní podle zjištění z r. 1601 zbudováno 35 mostů a 13 stavidel na rozvod vody do jednotlivých náhonů. Na svou dobu to tedy bylo vodní dílo, které snad ve střední Evropě první poloviny 16. století nemělo obdoby rozsahem ani způsobem provedení. Dlouhá stoka byla totiž nejen zásobována vodou z říčky Roty a z Kladského rybníka, ale byly do ní sváděny i další menší toky, což znamenalo promyšlený radikální zásah do přirozeného vodního režimu. Tímto novým příkopem, který byl zpočátku nazýván též Neuwasser, bylo do slavkovského údolí přiváděno podstatně větší množství vody než původním příkopem a tato vydatná posila se promítla i na růstu počtu mlýnů a stoupů na drcení cínové rudy. Do 24. 8. 1539 jich bylo již 46 a jejich počet se do r. 1552 zvýšil na 77 provozů. Nicméně i nadále, nebo právě proto, bylo třeba šetřit s vodou. K tomuto účelu byly proto vydány r. 1535 přesné instrukce. Nebyly ovšem první. Nepochybně již při zřízení odbočující větve od Dílců k Seifertsgrünu r. 1499 byly vyhlášeny směrnice na rozdělování vody z vodního příkopu, nejspíše nepsané, neboť byly výsledkem dohody mezi těžaři v Krásně, Horním Slavkově a Seifertsgrünu, kteří zřízení této větve financovali. První psaný řád pro užívání vodního příkopu byl vydán Janem Pluhem z Rabenštejna jako pozemkovou vrchností dne 23. 5. 1533, tedy v době, kdy hlavní část nového příkopu Dlouhé stoky byla zřejmě aspoň v horním úseku hotova. Tato instrukce měla ovšem krátké trvání a dne 24. dubna 1535 byla nahrazena novým řádem, který přesně specifikoval podmínky pro rozvod vody z Dlouhé stoky, řízený hlavním stavidlem nad Krásnem na zmíněných Dílcích. Jejich původní pojmenování z r. 1499 — Teilhäusel — vyjadřuje účel. Byl to domek vodního dozorce, jehož povinností bylo střídavě vpouštět vodu buď do Seifertsgrünu nebo do Krásna a Horního Slavkova podle nařízeného schématu, platného v zimě i v létě. V pracovní dny i ve svátcích během týdne byla všechna voda od 17. hodiny odpoledne do 3. hodiny ráno dalšího dne vpouštěna do náhonu na rudní mlýny, vodní kola čerpadel a k hutím v Seifertsgrünu. O 3. hodině ráno bylo stavidlo uzavřeno a voda až do 17. hodiny odpoledne byla pouštěna k báňským a hutním provozům v Krásnu a Horním Slavkově. Tento rozvrh neplatil v sobotu a v neděli, kdy vstoupila v platnost jiná dispozice. V tyto dva dny se do seifrtsgrünského náhonu pouštěla voda od soboty 12. hodiny v poledne až do 14. hodiny v neděli odpoledne; ve zbývajícím čase, tj. od 14. hodiny v neděli až do 3. hodiny ranní v pondělí měla téci opět do Krásna a Horního Slavkova. Také toto ustanovení platilo v zimě i v létě stejně. Rozvrh tedy přiznával větší výhody z Dlouhé stoky provozům ve slavkovském údolí na úkor seifertsgrünských, jichž bylo podstatně méně r. 1552 např. bylo v Seifertsgrünu jen 15 rudních mlýnů (úpraven), zatímco v Krásnu a v Horním Slavkově 52. Ovšem v praxi tyto směrnice naprosto rigorozně dodržovány nebyly. Řád sám připouštěl možnost přebytečnou vodu i v hodinách vyhrazených Krásnu a Hornímu Slavkovu pouštět do seifertsgrünského náhonu. Zásadní změny v ustanoveních si však vyhradil Jan Pluh podle situační potřeby, např. pokud by si to vyžádaly čerpací práce na Hubu. Je samozřejmé, že vodní dílo tohoto rozsahu potřebovalo stálý dohled a údržbu. Již r. 1533, tedy před jeho dohotovením, byli pracovníci určení k jeho udržování ke svým povinnostem zavazováni úřední přísahou. Údržba si pochopitelně vyžadovala jisté náklady, jejichž úhrada spadala do povinností těžařů a podnikatelů na zpracovatelských provozech percentuálně podle toho, jak se na užitku z příkopu podíleli. V některých čtvrtletích tyto dávky zvané vodní (Wassergeld) dosáhly značné výše. Poměrně vysoký byl ovšem náklad i na běžnou údržbu, jak je vidět z porovnání příjmu a vydání i u těchto zlomkovitých údajů z let 1545-1546.
| Čtvrtletí | Příjem na vodní dávce | Vydání |
| Lucie 1545 | 3651 zl. 1 gr. 1 den. | 903 zl. 45 gr. 1 den. |
| Reminiscere 1546 | neuvedeno | neuvedeno |
| Trinitatis 1546 | 3541 zl. 28 gr. | 2815 zl. 43 gr. |
| Crucis 1546 | 3278 zl. 46 gr. 3 den. | 771 zl. 29 gr. 3 den. |
| Lucie 1546 | 2977 zl. 36 gr. 6 den. | 1668 zl. 3 gr. 5 den. |
Tyto údaje mají ovšem relativní hodnotu, neboť jsou z doby, kdy příkop byl v provozu teprve prvních 10 let, tedy nevyžadoval mimořádné rekonstrukce. I tak však částky v některých čtvrtletích na něj vynaložené nejsou malé. Příkop se udržoval po celé délce, tj. od odbočení u říčky Roty až na dolní konec katastru města Horního Slavkova, jeho uživatelé pod městem byli z této povinnosti vyňati, protože v podstatě šlo již jen o odpadovou vodu. Jan Pluh si vyhradil ještě jednu výjimku: uzavřít dočasně vpouštění vody říčky Roty do příkopu a vrátit ji do původního koryta, pokud by to vyžadoval provoz pluhovského mlýna u Bečova. K tomu mělo ovšem dojít jen při silných mrazech nebo při velkém suchu. Na ochranu vod Dlouhé stoky byl dán příkaz báňskému úřadu v Krásně, že v prostoru za rybníky u obce Háje, kolem nichž probíhala seifertsgrünská větev příkopu, nesmí dát souhlas k postavení ani rudních mlýnů ani čerpadel či hutí bez výslovného souhlasu Pluhů. Tento pluhovský řád zůstal v platnosti až do r. 1550. Dne 27. 4. 1550 byl sice vrchním báňským úřadem v Horním Slavkově vydán nový řád, ale jeho základní ustanovení, především časový rozvrh pouštění vody, zůstal i nadále beze změny v platnosti. Dne 13. 5. 1551 byla k němu učiněna doplňková dohoda, která vyřešila podmínky užívání příkopů úpravenskými provozy u Hájů. Jak je vidět, první směrnice z r. 1535, zakládání báňských zařízení v této oblasti výslovně zakazující, jejich vzniku přece jen nezabránila. Krásenští, slavkovští a seifertsgrünští uživatelé příkopu se s hájskými dohodli, že v létě mohou hájští brát z příkopu vodu denně od 3. hodiny ranní do 17. hodiny odpoledne, v zimě bez časového omezení podle potřeby. Zimní provoz v této oblasti zřejmě byl značně zmenšen. K nočním směnám v hutích mohla být voda brána též bez omezení, neboť ani zde nešlo o stálou činnost. Většinou ovšem šlo o přenechávání přepadových vod, které nebyly svedeny do Krásna a Horního Slavkova. Přebytečnou vodu se podnikatelé na katastru obce Háje touto smlouvou zavázali vlastním příkopem odvést do rybníků nad Selfertsgrünem. Za výhodu užívat vody z Dlouhé stoky se ovšem museli rovným dílem s důlními podnikateli v této oblasti podílet na její údržbě. Na Dílcích si směli přistavět u hlavního stavidla domek a držet tu jednoho pracovníka na spouštění vody.
Také na druhé umělé vodní ose — na Ebmetském příkopu (Puškařovská stoka) — byly provedeny některé změny. Po povodni, která postihla slavkovskou oblast r. 1543 a při níž bylo na báňských provozech, na domech a především na březích Dlouhé stoky natropeno škod na 80 000 zl. bylo třeba vody určené pro báňské provozy rozvést tak, aby jich byl jednak dostatek, jednak aby při nové náhlé kalamitě jako byla tato, bylo hlavní trase, tedy Dlouhé stoce odlehčeno. A tak se r. 1546 utvořila společnost, která dala hloubit nový vodní kanál, nazvaný Heinzův, vedený po úbočí Vysokého kamene. Odbočoval z Dlouhé stoky přímo v městě Krásně a byl veden, zdá se, k již existujícímu nebo právě založenému Hornímu Heinzovu rybníku, kde zanechával část vody a pokračoval k Dolnímu Heinzovu rybníku. Horní rybník byl pak napojen na rybník Ebmet. Odtud byla voda, bylo-li potřebí, Ebmetským příkopem vedena ke stoupám v údolí mezi Krásnem a Horním Slavkovem. Při zřizování Heinzova příkopu se slavkovským a krásenským těžařům jevila i další možnost, totiž tímto způsobem prodloužit dopravní trasu, především pro transport dřeva, dřevěného uhlí a dalších provozních potřeb. Nemohly totiž být až do údolí po Dlouhé stoce dopravovány zřejmě proto, že v Krásně i v následujícím úseku byl její tok mnohokrát přemostěn a zřízena četná stavidla pro dílčí náhony, takže doprava po ní byla ztížena. V pozdější době byl zřízen ještě pomocný odvodní příkop, vycházející z rybníka zv. Sackgraben (nad rybníkem Ebmet) a ústící (dvěma samostatnými výtoky do Dlouhé stoky zhruba v místě asi 300-430 m vzdáleném od severovýchodního okraje Hubské propadliny. Zda ke zřízení této odbočky, na níž byla založena ještě série 9 malých rybníčků se stejně zadržovacím účelem, došlo ještě během 16. století, prameny pro tuto nejstarší fázi nevysvětlují. Bohužel z celé trasy Heinzova příkopu se dnes již nezachovaly žádné stopy, jen zbytky hrází Horního Heinzova rybníka a několika zmíněných rybníčků. Během druhé poloviny 16. století se umělý vodní režim slavkovské oblasti stále zdokonaloval. Roku 1552 nacházíme nejasnou zmínku o jakémsi novém příkopu založeném při říčce Rotě. Kterým nejspíše mělo být ještě posíleno množství vody v Dlouhé stoce, r. 1553 se objevuje další vodní příkop na Seifertsgrünu vzniklý snad prodloužením původní trasy k dalším provozům. Roku 1559 byl zřízen jiný příkop na hlavním Ebmetském kanálu mohl jím snad být právě zmíněný samostatný výtok spojených příkopů Heinzova a Ebmetskélio se sérií rybníčků do nižší části údolí. Vesměs šlo tedy o doplňování základního schematu a rozšiřování možností jeho další využitelnosti. Přes veškeré doplňující úpravy Dlouhé stoky přicházelo k báňským provozům (vzhledem ke stoupající spotřebě) stále nepostačující množství vody. Potíže také způsobovalo zabahňování příkopů i rybníků jako následek po plaveni dřeva z kynžvartských lesů zejména od r. 1547 aktivně prováděného je se zvláště od r. 1555 — zřejmě po úpravě trasy Dlouhé stoky — podstatně rozšířilo. Protože hlavním zdrojem vody byla říčka Rota, těžařské společnosti ve slavkovské oblasti se snažily využívat její tok ze stále větší části. Roku 1556 byly zahájeny výkopové práce na novém spojovacím kanálu mezi Stokou a nejnižší možnou částí trasou Roty, aby se získaly vody i z jejích přítoků z močálů na jejím pravém břehu. Práce byly zřejmě prováděny ve vší tichosti, ale i tak záhy vzbudily odpor jednak konventu tepelského klášteria, sedláků v Pramenech, městečka Mnichova a mlynářů v jeho okolí822 a především správy bečovského panství, která výslovně zakázala svým poddaným v obci Prameny účastnit se výkopových prací. Odpor proti svodu vody z Roty byl zřejmě tak důrazný, že na příkaz české komory musely být práce zastaveny přesto, že k dokončení příkopu zbývalo již jen 6-7 dní. Hospodářské důvody odpůrců převážily tedy výjimečně i nad regionálním zájmem přesto, že pro nedostatek vody na pohon čerpadel hrozilo nebezpečí opuštění důlních prací zejména na Hubském pni, dosahujících již 170 m hloubky, ale i na Schnödově pni. Bylo proto třeba hledat posílení toku Dlouhé stoky na jiných místech její trasy. Z této doby snad pochází i příkop zv. Schöningský, vedený k ní v blízkosti obce Nová Ves v délce 297 láter (asi 530 m) a různé menší svody vody z celé řady potůčků podél její trasy. Ovšem nejen zemědělci, mlynáři a hamerníci podél Dlouhé stoky se museli bránit odnímání vody z říčky Roty. Také důlní podnikatelé museli být stále ve střehu a chránit poškozování svých zájmů jak proti vesnickému obyvatelstvu, tak i proti některým pozemkovým vrchnostem. Tak např. r. 1567 Jindřich Šlik dával bezostyšně napájet z Dlouhé stoky své rybníky na svém majetku Nová Ves bez ohledu na škody, které tím důlním podnikatelům působil. Vždyť voda byla v té době příliš vzácný živel a její přívod ke Krásnu, Seifertsgrünu a k Hornímu Slavkovu byl spojen s velkými udržovacími náklady, zejména vydřevováním a místy i vyzdíváním břehů Dlouhé stoky, zřizováním a udržováním lávek, mostů atd. Značné obtíže nastávaly pravidelně s příchodem zimy, která v těchto oblastech bývala velmi tvrdá. V této době se příkop musel nejméně dva až třikrát za zimu čistit od sněhu, kterým zapadal proto, že stromy na jeho březích byly nerozumně vykáceny po obou stranách mnohdy až do vzdálenosti 10 či 12 láter (až přes 20 m), což bylo proti původním předpisům z pluhovské doby. Osazování břehů novými lesními porosty, aby zabránily zasypání Dlouhé stoky sněhem bylo jednou z mnoha prací, které musely být pravidelně po celé její trase vykonávány. Někdy v polovině 60. let 16. století, když po zavádění rozměrných čerpadel s obrovitými vodními koly se zesílení vody do slavkovského údolí, především k Hubu, ukázalo nezbytnou nutností, byla zřejmě spojka mezi říčkou Rotou a Dlouhou stokou, r. 1556 zakázaná, přece jen provedena. Písemnosti z té doby hovoří, bohužel bez přesnější lokalizace, o Novém příkopu z Roty, přičemž toto pojmenování je přenášeno na celou stávající trasu Dlouhé stoky, která zřejmě při této příležitosti byla upravována. Nedostatek vody, které bylo při zasazení většího počtu čerpadel třeba stejnoměrné množství v zimě i v létě, přinutila důlní podnikatele i báňské úřady k úvaze přivést posilující tok vody z větších vzdáleností. Během r. 1575 byla vyměřena trasa nového kanálu, kterým měly být spojeny prameny řeky Velké Libavy (přítoku Ohře), a to dva potoky nazývané tehdy Červené Libavy s potokem Bílá Libava, které pramenily mezi úpatími vrchů Lesný (n. v. 983 m) a Vlk (871,3 m) nad obcí Horní Lazy. Na trasu Dlouhé stoky měl být tento svodní kanál napojen pod Kladským rybníkem. Od tohoto nového příkopu se slibovalo, že nejen jím bude odstraněn nedostatek vody pro pohon čerpadel, rudních mlýnů, stoup i pro hutní účely ve slavkovském údolí, ale že jím bude možné plavit dříví z dosud nedotčených západních svahů vrchu Kladská (n. v. 982 mi. Celková délka nového příkopu, jenž by spojil zmíněné tři potoky, byla odhadnuta na 2 685 láter a náklady na něj neměly přesáhnout 400 zlatých. O přesnosti tehdejšího měření svědčí i mapka z r. 1595 v níž délka zamýšlené trasy se uvádí jen o 10 láter větší. Celý příkop měl tedy být 5,25 km dlouhý. Bohužel projekt tohoto dalšího znamenitého vodního díla proveden nebyl, byl' možnosti jeho realizace se diskutovaly v 80. a znovu v polovině 90. let 16. Století, nebylo uskutečněno ani v následujících letech, aniž je znám důvod, proč k tomu nedošlo. A tak v těchto letech se již nepřetržitě opakují stížnosti na nedostatek pohonné síly. Za zimní údobí 1580/81 např. muselo při stoupách ve slavkovském údobí zůstat nezpracováno 1 000 q cínové rudy. Stesky na nedostatek vody byly v této době i častým předmětem úředních hlášení. A tak r. 1601 vydal vrchní báňský úřad v Horním Slavkově nový řád pro užívání Dlouhé stoky, jímž byla ustanovení řádů z r. 1535 a 1550 doplněna novými směrnicemi. Vzhledem k tomu, že ani slavkovští ani krásenští těžaři nedodržovali původní příkaz, tj. platit po jednom dozorci, kteří se měli o Dlouhou stoku starat, byla povinnost dozoru a kontroly přenesena na slavkovského hormistra, jemuž byli podřízeni jako dozorčí orgány důlní dozorce se směnmistrem. Dále bylo přikázáno nechat stát lesní stromy ve vzdálenosti 5 láter (asi 10 m) na obou březích Dlouhé stoky a stanovena pokuta, bude-li tento zákaz porušován jako tomu bylo dosud. Vrchní báňský úřad dále nařídil, že na plavení dřeva z kynžvartských lesů musí se podílet dostatečný počet osob, aby příkop nebyl poškozován. Splavení 100 sáhů dřeva se mělo účastnit 10 dělníků, jinak se podnikatel opět vystavoval vysoké pokutě. Novým opatřením bylo i ustanovení, že ode dne sv. Martina (11. listopadu) bez zvláštního úředního svolení se nesmí Dlouhá stoka již používat na plavení, zřejmě aby se snížila možnost jejího zamrznutí. Tato opatření byla předem dohodnuta se všemi těžaři a byla pak dne 4. října 1601 publikována. Zdá se, že krátce po vydání tohoto řádu byla v letech 1601-1608 provedena v předbělohorské době poslední větší rekonstrukce Dlouhé stoky, aby mohla lépe sloužit plavení dřeva. V jakém rozsahu, bohužel prameny z počátku 17. století neudávají. Ve starší odborné literatuře se omylem uvádí, že v této době došlo o zřízení nového příkopu mezi Kraslicemi Krásnem, který ovšem z geografických důvodů není realizovatelný. Není však vyloučeno, že v této době byl učiněn pokus o realizaci části projektu neuskutečněné trasy z r. 1575. Tato otázka proto zatím musí zůstat otevřena. Tolik tedy o umělých vodních dílech, bez nichž by báňská činnost na Slavkovsku nebyla mohla existovat. Tvoří obdivuhodnou sít kanálů přes 30 km dlouhou. Její součástí ovšem byla i současně budovaná soustava 10 velkých báňských rybníků a série menších rybníčků, sloužících jako akumulační nádrže pro nepříznivá, tj. suchá období. Základ tvořil Kladský rybník pod vrchem Kladská, rozlévající se nedaleko křižovatky silnic Prameny, Kynžvart a Mariánské lázně, který byl z rybníků v této oblasti největší. Dal jej zřídit Jan Pluh brzy po převzetí panství, tedy krátce po r. 1501 s úmyslem, že bude sloužit pro báňské účely jako rezervoár pro vodní kanál z konce 15. století, v kterém jsme již zjistili přímého předchůdce Dlouhé stoky. Jeho hráz byla r. 1563 nebo krátce poté za královské dotace ještě zvýšena, aby rybník mohl pojmout větší množství vody. lez této úpravy by bylo třeba zřídit několik rybníků při trase Dlouhé stoky.Hráz tohoto rybníka měla podle zaměření v r. 1617 délku 294 láter (573 m) a šířku 13 láter (25 m). K posile Dlouhé stoky, zejména k vůli plavení dřeva, byla nedaleko Kladského rybníka ještě r. 1554 navršena hráz tzv. Mýtského rybníka, též později zvaného Novým či Malým bečovským.
Na Ebmetském příkopě nejstarším a hlavním byl rybník Ebmet. Data jeho vzniku nejsou doložena, lze však soudit, že jeho hráz byla nasypána, ne-li dříve, tedy nejpozději někdy ve 20. a 30. letech 16. století. Na seifertsgrünské odbočce z Dlouhé stoky byly na počátku r. 1559 zřízeny dva velké rybníky Starý a Dlouhý, které zásobovaly vodou důlní díla na Hubu. Starý rybník (později zvaný též Horní seifertsgrünský) patřil vedle Kladského rybníka k největším. Roku 1617 byla délka jeho hráze změřena na 251 láter (489,5 m) a šířka 9 3/4 láter (asi 19 m). Další rybník, zv. Nový, byl zřízen na úvodní části trasy Ebmetského příkopu r. 1564. Z dějin ostatních rybníků je již málo známo. Pro posílení Heinzova a Ebmetského příkopu, respektive pro čerpadla na Hubském pni, byly ne-li dříve, tedy nejpozději v 50. letech 16. století zřízeny oba Heinzovy rybníky (zvané později též Kasnapské) a 5 malých rybníků, které jak se zdá byly základem série 9 zadržovacích rybníčků na trase vedlejšího spojovacího příkopu, vedeného z Ebmetského příkopu do Dlouhé stoky. Tyto práce, včetně posílení Ebmetského příkopu potůčkem zvaným Krudumským, stékajícím ze svahů výšiny Krudum, byly finančně značně náročné, a lzeli věřit soudobým údajům, mohly dosáhnout výše až kolem 10 000 zl. Z dalších rybníků zřejmě ještě do konce 16. století spadá založení tzv. Mückenberského rybníka na horní trase Ebmetského příkopu, dále na něm i rybníka zv. Sackgraben a snad i dalších ze zmíněné skupiny rybníčků v jeho sousedství. Protože všechny tyto vodní stavby byly pokládány za pomocná zařízení, prameny bohužel o nich nepodávají bližší údaje.
PhDr. Jiří Majer, CSc. 1970 - Těžba cínu ve Slavkovském lese v 16. stolení